„Asi mi to dojde až později.“

Nemyslel jsem si, že kdy budu nucen použít tuto sportovní frázi, ale kupodivu zcela přesně vystihuje pocity z toho, co neuvěřitelného se stalo tuto sobotu 30. května 2015, kdy se konala Pouť smíření.

Stalo se něco divného. Stalo se to, že stovky Brňáků a mnoho německy mluvících osob pochodovaly dvaatřicet kilometrů z Pohořelic do Brna, aby uctily památku všech drasticky odsunutých brněnských občanů, kteří museli v noci z 30. na 31. května narychlo opustit Brno. Kritérium bylo, že umíte německy. Bez jídla, bez vody, bez základní hygieny, bez odpočinku, byli hnáni hurávlastenci, kolaboranty a armádou nocí tmou do Pohořelic. Ženy, děti, starci. Stovky jich pak zahynuly v internačním táboře. Desítky let se o tom nesmělo mluvit. Teprve po revoluci se o tom začalo opatrně psát, v roce 2000 vyzvala skupina osobností město k reakci, Jarda Ostrčilík začal před 9 lety organizovat pravidelný pietní pochod, kterého se ale účastnilo jen pár poutníků, Katerina Tuckova napsala úžasnou knihu Vyhnání Gerty Schnirch, ale čekalo se ještě na něco většího.

Na to, až se k tomuto ohavnému a smrtonosnému aktu postaví město a jeho obyvatelé. Po volbách se k tomu naskytla vhodná konstelace. Petr Kalousek přišel s nápadem, aby město zaštítilo všechny akce připomínající židovský a romský holocaust, osvobození Brna, i vyhnání brněnských občanů mluvících německy. Rada města proto v únoru vyhlásila Rok smíření. A vyčlenila peníze na to, aby jednotlivé akce mohly být propagovány a produkovány. Zvláště pak právě sobotní Pouť smíření.

Bylo to neskutečné. Bylo to obrovské. Stovky lidí shromážděných na místě bývalého provizorního tábora v Pohořelicích držící tichou modlitbu za bývalé vyhnané spoluobčany. Včetně pár těch, kteří tu túru již jednou absolvovali… Zahraniční štáby, které tušily, že se děje něco mimořádného. A pak dlouhý pohod do Ledců, Rajhradu, Modřic a Brna. S osvěžujícím májovým deštíkem. Ženy, děti, starci, mužové. Prakticky přímo z Bruselu přiletěl Petr Vokřál – primátor města Brna, aby mohl jít část pochodu také.

Před gymplem na Vídeňské čekaly další stovky osob, předsedové různých stran, velvyslanci, představitelé německých a rakouských měst. A hlavně „obyčejní lidé“. O to jde především. Nebyl to politický manifest pár jedinců. Bylo to mimořádné a jasné gesto brněnských občanů. Když dlouhý průvod vcházel za zvuků kostelních zvonů do prostor dvora augustiniánského kláštera na Mendláku, bylo v tom něco těžko uchopitelného. Něco, co vyvolávalo úctu a bázeň. A radost! Hlavně radost! To, že si Brno a jeho obyvatelé dokázali konečně přiznat, že jejich historie nezačíná po pětačtyřicátém, že tu bylo i cosi předtím a že to, jakým způsobem se toho město zbavilo, bylo nepřijatelné a zločinné, je obrovsky osvobozující, ulevující a radostné.

Vím, zní to pateticky, ale domnívám se, že v sobotu vstoupilo Brno do nové části své historie. Začala jeho nová kapitola. V sobotu se Brno stalo hrdým, sebevědomým městem.

Jak řekl primátor Vokřál v rámci svého projevu na Mendláku směrem k odsunutým brněnským občanům: „Es tut mir leid“. Já k tomu dodávám: „Danke.“

Děkuji všem, kteří se zúčastnili sobotního pochodu a kteří se nebáli a hlasovali 19. května pro Deklaraci smíření. Ohromně si vás vážím.

Matěj Hollan · · Štítky: , ,