Oslavy založení Československého státu jsou snad dobrým okamžikem k zamyšlení se nad kritikou, kterou naše hnutí čelí z národoveckých pozic. Ať už je to kvůli podpisu deklarace smíření s vyhnanými Němci, nebo kvůli našemu postoji k minoritám a uprchlíkům, býváme často nálepkováni takovými krásnými slovy, jako „vlastizrádci“, či „kolaboranti“. V obecné rovině se v posledních měsících zdvihají různá radikální hnutí, která se národem ohání. Osobně nemám dobrý pocit z toho, že téma „češství“ si kradou pro sebe právě takoví lidé. Byť to v české historii není zdaleka ojedinělé.
Věřte nebo ne, člověk se může cítit Čechem, i když od některých vyfasuje nálepku „multikulturalistický sluníčkář“. Národnost, či etnicita je jednou ze sociálních identit, kterou ani odpárat nelze. Všichni sdílíme nějaký společný historický příběh, byť si ho možná rozdílně intepretujeme. I já se cítím být Čechem. Stejně jako se cítím Brňanem, Evropanem a především člověkem. A každá z těchto identit je pro mne důležitá a žádná z nich se pro mne vzájemně nevylučuje – ba naopak. A i když národnost vnímám ponejvíce jako sociální konstrukt, který už má svou největší důležitost v dějinách za sebou, přesto si nemyslím, že by dnes nebyla nějakým způsobem důležitou a do určité míry určující.
Jsou věci se kterými se v rámci národa, jeho historii a současnosti, dovedu identifikovat a řekněme i svým způsobem být hrdý. Naposled jsem tento pocit cítil před několika týdny. A to díky desítkám obětavých Čechů, kteří neváhali pomáhat lidem, kteří se za našimi hranicemi ocitli ve složité životní situaci. Mimo jiné tím pro mne totiž naplňovali ideál člověka, který před devadesáti sedmi lety československému státu pomohl přijít k životu. I on totiž vnímal otázku českou jako otázku evropskou a především jako otázku lidskou, humanitní. V té době byl samozřejmě kritizován z velmi podobných pozic, velmi podobným způsobem a velmi podobnými typy lidí, jako jsou dnes kritizováni tito.
V minulosti byli vždy byli lidé, kteří náš národ vnímali především jako součást většího celku a tak ho i poměřovali. Z přednárodních dob to byl třeba Komenský s jeho důrazem na cestu rozumu a snášenlivost („Bůh zajisté chce, aby mezi námi byla namísto násilí láska, namísto hádek prostota víry, místo roztržek společná snášenlivost.“), v obrozeneckých dobách Borovský, Evropan který si vytrvale dělal legraci z českého maloměšťáctví, šovinismu a vlastenčení a tvrdě ho kritizoval (a kterého po jeho návratu z Brixenu ho v Čechách nepozdravil ani kandelábr).
A samozřejmě Masaryk. U něj se zastavím trochu více, protože některé jeho činy skýtají zajímavé paralely s dnešní dobou. Dnes jeho osobu vnímáme jako bezrozporného otce vlasti, ve své době to však schytával od šovinistických národovců velmi ostře, a to především v době Hilsneriády. Tehdy mu někteří „slušní Češi“ psali tak krásné básničky, jako: „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“ Býval označován za židofila, podplaceného zrádce národa a naivního humanistu, který rozkládá v těžkých dobách jednotu českého národa kvůli jednomu židovi. V době Hilsneriády o něm například v radikálních listech napsali toto: „„Nedá se snad pro příště tak snadno oslepiti nejasnou jeho humanitou a pochopí, že na celé té humanitě není špetky nového, původního, moderního. Že právě moderní vědou opřené nazírání na svět vede někam docela jinam, tj. k akceptování života silného a k uplatňování se určitého celku třeba i bojem.“ Jako bych četl mnohé dnešní ochránce vlasti.
Nejsou právě tyhle osobnosti a principy, se kterými se v našem národním příběhu stojí za to identifikovat? S lidmi jako byl Karel Čapek, Jan Patočka, Václav Havel? Humanitně orientovaných osobností, kteří se nebáli vykročit svým myšlením z kontextu české kotliny, protože netrpěli žádným komplexem malosti, máme v naší historii, i v historii české státnosti, více než dost.
Ne, naše podpora Deklaraci smíření, ani náš postoj v otázce uprchlíků není ani náhodou výrazem „kašlání na češství“. Naopak, je to snaha nemuset se za své češství v kontextu Evropy a světa stydět.
Martin Freund · · Štítky: češství, deníček, uprchlíci