Od včerejška jsme na oficiální návštěvě našeho partnerského města Lipska. Máme tu plno různých povinností, jednou z nich byla účast na zahájení německojazyčné verzi výstavy o vile Tugendhat. O architektuře mluvit neumím a nechci, sdělil jsem proto představitelům města Lipska něco jiného. Něco o Deklaraci smíření – omluvě a vyjádření lítosti za 70 let starý divoký a smrtonosný odsun německy mluvícího obyvatelstva 30. května roku 1945.

I moje rodina je s vilou Tugendhatových spojena. Děda byl aktivní účastník druhého odboje. Poté, co byl vězněn v Kauničkách a v nějakém vězení v Německu, utekl a přidal se k Rudé armádě, s kterou přijel osvobozovat Brno. Jako hrdina dostal nabídku bydlet v Tugendhatce, což kvůli provozní náročnosti oné budovy odmítl. Druhý děda byl Němec. A něco podobného má ve své historii strašně moc brněnských rodin.

Tím, že z Brna během pár let zmizeli Židi a Němci, přišlo Brno o obrovskou část své kultury, o obrovskou část historie a je dodnes znát, že městu něco znatelně chybí. Chybí mu vlastní dějiny, které jsou tabuizovány, a chybí mu sebereflexe toho, že ani česky mluvící obyvatelstvo se nechovalo vždy příkladně. 30. května 1945 se stala strašlivá věc – na základě nepřijatelného principu kolektivní viny byli drastickým způsobem z Brna vyhnáni jeho německy mluvící občané. Ženy, starci a děti. Žádná spravedlivá odplata, jen čirý a ohavný akt nenávisti. Za to je třeba se omluvit a vyjádřit naději, že podobná zvěrstva se nebudou již nikdy opakovat…

… po zahájení výstavy za mnou chodili lidi a skrze mě Brnu děkovali. Třeba Němka žijící 70 let v Lipsku, která mluvila plynně česky – byla vyhnána nikoliv z Brna, ale z Břeclavi. Už dlouho tady nebude a je ráda, že se toho dožila. Nebo paní z českého konzulátu v Drážďanech (jinak Brňačka a jak se ukázalo, spolužačka mojí mámy), která říkala, jak strašně moc naše Deklarace z minulého týdne v Německu rezonuje. Pak jsme měli oficiální večeři, na které si vzala slovo šéfka zdejšího muzea, kde se výstava konala. A se slzami v očích Brnu děkovala za gesto, které jsme dokázali udělat. Jsme první město v Česku, ne-li ve východní Evropě, které dokázalo činy následující po skončení 2. světové války pojmenovat a omluvit se za ně. Němci se právem omlouvají a kají dennodenně; nyní poprvé z úst nějakého města zaznělo, že nejenom Němci, že i Češi se zachovali v určitém okamžiku své historie nepřijatelně!

Ukazuje se, že nikdy není pozdě. Že i sedmdesát let od oněch událostí má smysl o nich mluvit, má smysl se za ně omlouvat a litovat toho, co se stalo. Bez znalosti vlastní historie není možné plánovat rozumnou budoucnost. Gesto zastupitelstva města Brna z minulého týdne v německy mluvících zemích obrovsky rezonuje, přiznáni viny i po tak dlouhé době navíc otvírá dveře. Po včerejšku jsem skutečně již plně přesvědčen, že to nebylo rozhodně žádné plácnutí do vody, že to není dávno vyčpělé téma, ale že jsme skutečně odvalili obrovský kámen a pro mezinárodní vztahy města Brna udělali víc, než jsme si dokázali vůbec představit.

Tohle jsou okamžiky, kdy si uvědomíte, že i politika může páchat dobré skutky a že angažovat se ve věcech veřejných není žádné utrpení a nutné zlo, ale radostná činnost, která evidentně dokáže prolamovat ledy, přinášet úlevu a zadostiučinění a mít dosah vskutku mezinárodní. To je super.

Matěj Hollan · · Štítky: ,