Předně se omlouvám za to, že tento text nevznikl už před několika týdny. Důvody jsou takové, že jsem považoval za důležité si nejprve domluvit postoj v rámci vedení města tak, abychom si nevyměňovali názory přes média.

Krátce

Ředitel Peška se pro mě stal nedůvěryhodným po svém neurvalém a rasistickém výpadu vůči romské menšině. V případě ředitele dětského divadla uprostřed sociálně vyloučené lokality považuji takové názory za neomluvitelné. Výběrová komise, která jej do funkce těsnou většinou jednoho hlasu potvrdila, je pouze poradním orgánem Rady – nenese za divadlo žádnou odpovědnost. O druhém kandidátovi, Tomáši Pavčíkovi, komise jednomyslně usoudila, že je výborným kandidátem. Na Radě jsme se proto shodli, že dočasně potvrdíme ve funkci ředitele Pešku, s tím, že by měl divadlo od příštího roku vést právě Pavčík a instituci někam skutečně posunout. Jednou z priorit naší koaliční smlouvy je právě zmírnění vyloučení lidí v Bronxu a inkluze ze strany kulturních organizací, což s ředitelem Peškou není možné. Toť ve zkratce celá kauza.

Níže pak najdete kompletní popis.

„Moje“ komise?

Nejprve k tvrzením, že jsem měl již před volbami rozehranou nějakou partii proti řediteli Peškovi. V minulém období se vedení města pokusilo udělat výběrové řízení na ředitele Radosti opakovaně, ale nikdy se to nedotáhlo do konce. Ve chvíli, kdy mně přistál z Odboru kultury na stole návrh na opětovné vypsání výběrka (nejen na Radost, ale i na Muzeum města Brna), mně přišlo vhodné ho vyhlásit, aby zde nevisela ve vzduchu mnoho měsíců otázka, jestli a kdy teda bude. Připouštím, že v tomto postupu jsem chyboval a ze všeho nejdříve měla být ustanovena nezávislá komise, která by provedla audit institucí a pověděla, jak fungují. Něco takového se v uplynulých letech nikdy nestalo a není to zvykem. Odteď se tak ovšem dít bude.

Ředitel Peška je ve funkci přes 20 let, což je dost dlouhá doba na to, aby město jako zřizovatel a zcela dominantní plátce chodu divadla mohl chtít posunout kulturní instituci někam dál. Protože jsme se jako nová koalice rozhodli, že chceme dát šanci i novým tvářím, které nejsou inventářem veřejných institucí, rozhodli jsme se rozvolnit podmínky pro kandidaturu na funkci ředitelů uměleckých institucí tak, aby stačilo libovolné vysokoškolské vzdělání a práce v oboru, nikoliv nutně v řídící funkci.

Co je pro celou věc nejdůležitější – nejmenoval jsem „svou“ komisi, oproti předloženému návrhu z Odboru kultury jsem učinil jen dvě změny a „moje“ část komise byla menšinová – čítala i se mnou tři lidi z osmi. Ostatní byli v komisi z minulých pokusů o výběrové řízení, přičemž dva z nich jsem viděl poprvé v životě při prvním kole. Jeden porotce byl ze stáje koaličního partnera.

Je dobré si v této souvislosti otevřít oči, co se týče „odbornosti“ a „objektivnosti“ takových komisí. Měl jsem dvě možnosti – buďto si celou komisi či její valnou část nominovat podle sebe, jak se to dělalo vždycky, nebo to risknout s tím, že nebudu mít předem jasno o výsledku a budu spoléhat na vnitřní integritu členů komise, že se budou rozhodovat podle skutečného průběhu výběrového řízení, nikoliv bez ohledu na něj. Mimochodem – z důvodu jasné zaujatosti jsem se vůbec nenechal nominovat do výběrové komise na ředitele TICu, protože tam kandidoval zakladatel Žít Brno, Michal Kašpárek. Dva měsíce měli všichni za jasné, že Michal bude šéfem, výsledek byl takový, že u výběrové komise suverénně zvítězila v druhém kole Jana Janulíková.

Největší problém je v tom, jak veřejnost chápe postavení výběrové komise. Výběrová komise nemá rozhodovací pravomoc, není to sbor pomazaných, je to toliko poradní orgán Rady města Brna, který nemá za divadlo (na rozdíl od města) vůbec žádnou zodpovědnost. Po dokončení výběrka se rozpadá a přestává mít jakoukoliv možnost chod divadla a jeho ředitele usměrňovat. V této komisi byli i lidé, které Rada vůbec neznala. Pokud by to mělo být automaticky tak, že výsledkem výběrového řízení se Rada má/musí řídit, museli bychom podrobně rozebírat každého člena výběrové komise, znát jeho názory a motivace, abychom věděli, proč a za jakým účelem ho do tohoto poradního orgánu jmenujeme.

Kolektivní vina romských dětí

Nyní k tomu, proč vlastně celá kauza vznikla – „vyjádření pana ředitele ve středu 18. 3.“. Necelý týden před druhým kolem výběrového řízení proběhlo na žádost paní Janěkové z Radosti „grilování kandidátů“ před hereckým souborem. Nebývá zvykem, aby ansámbl divadla měl možnost vstupovat do výběrového řízení, mně tato prosba přišla sympatická, protože proč ne. Většinová nálada souboru byla proti jednotlivým kandidátům dost útočná, pochopil jsem, že cílem není zjistit, co by kdo divadlu přinesl, ale lidi snažící se uspět v konkurzu veřejně dehonestovat. Na každého kandidáta měli připravenou baterii otázek, která byla zakončena dotazem, jak by chtěl integrovat (sociálně začleňovat) v Bronxu žijící komunitu.

Každý z kandidátů nějak odpověděl (ve smyslu, že úkolem kulturní instituce je zušlechťovat i lokalitu kolem a pracovat s místní komunitou), poslední v řadě byl ředitel Peška. Oproti slíbené dohodě, že všichni kandidáti nastupují z prostoru za hledištěm, aby nemohli slyšet a předem se připravovat na otázky, nastoupil suverénně přímo vchodem na jeviště. Požádal jsem tedy pana Jančaříka, který pokládal baterii otázek i předchozím kandidátů, aby se zeptal i pana Pešky.

Otázky na chod divadla byly logicky nedůležité, u poslední otázky mě však zamrazilo – pana Pešku ani jeho názory jsem dříve osobně neznal. Následovalo něco, co mně beze srandy vehnalo slzy do očí, protože tak nenávistný projev jsem ještě nikdy u žádného ředitele kulturní instituce, notabene pro děti, neslyšel. Pan Peška ihned vyjel s tím, že rozhodně nechce, aby do divadla Romové chodili, že to není divadlo pro ně, že se s nimi nedá pracovat. Když se dožijí více jak 10 let, tak už je to marný, že klid je jen tehdy, když sedí ve vězení a že je mu líto, že nemohl divadlo obehnat zdí, protože lidem se tehdy nelíbila zeď v Matiční. Uplatňování kolektivní viny i na malé romské děti považuji za velice odporný způsob vyjadřování u kohokoliv, obzvláště pak u ředitele dětského divadla uprostřed sociálně vyloučené lokality.

Nedělám si iluze, že život v Bronxu je složitý, ostatně jako v každé lokalitě, v níž bují kriminalita a drogová závislost a je plná extrémně chudých a sociálně vyloučených lidí. Chápu, že soužití s romským etnikem může být často složité. To však v žádném případě neospravedlňuje kohokoliv ve veřejné funkci, aby podobná slova, za něž by se nemusel stydět ani Vandas s Okamurou, vypouštěl z úst. Nedovedl jsem pochopit, že pan ředitel je ochoten tohle říct veřejně.

Inkluze v Radosti?

Posláním jakékoliv veřejné kulturní instituce, když zůstanu nejprve v obecné rovině, je mimo jiné vždy i komunikace s veřejným prostorem, lokalitou a komunitou, kde se nachází. Divadlo musí intervenovat do svého okolí, nemůže být uzavřeno samo do sebe, nedej bože obehnáno zdí a „vyrábět“ jedno stejné představení za druhým. Divadlo není továrna, divadlo je neohraničený kulturní prostor. Příkladné chování kulturní instituce můžeme nyní vidět v Moravské galerii (příspěvková organizace Ministerstva kultury), která se snaží čile komunikovat se světem a projektovat se ven z baráku.

Radost je přesným opakem. Pan ředitel tvrdí, že snažit se o fundraising je zbytečné, že není potřeba být vidět, protože jim funguje direct mailing a divadlo je plné. Druhá, konkrétní rovina Peškova prohlášení je ale ještě o notný kus nestravitelnější. Pokud si město zřizuje instituci v sociálně vyloučené lokalitě, tato instituce musí plnit funkci integrační a inkluzivní. Přesně z tohoto důvodů chce město v blízké budoucnosti investovat desítky milionů korun do vzniku Kreativního centra v prostorách bývalé káznice. Právě proto je v lokalitě i příspěvková organizace Ministerstva kultury, Muzeum romské kultury. Veřejná správa prostřednictvím svých organizací musí ovlivňovat sociálně vyloučenou lokalitu a volit takové nástroje, které její vyloučenost zmírňují.

Ředitelé organizací působících v takovéto lokalitě spolu musí komunikovat a v tomto ohledu spolupracovat. V případě divadla Radost je to ale přesně naopak, ač pan Peška mylně komisi informoval o tom, že spolupracují s IQ Roma servisem a Muzeem romské kultury. U obou ředitelek jsem si ověřoval, že to není pravda, že se snažili s divadlem spolupracovat, ale bezvýchodně. (EDIT: Po upozornění ředitelky Muzea romské kultury upřesňuji, že v loňském roce, v době, kdy tam paní ředitelka nebyla, šlo 12 dětí jednou na představení v Radosti za snížené vstupné. Za mylnou informaci se omlouvám). Přitom jedním z významných inkluzivních přístupů je chodit se sociálně znevýhodněnými dětmi do „normálních“ kulturních institucí, což se v Brně běžně děje a je ostuda, že tato spolupráce neprobíhá i s divadlem přímo v dané lokalitě.

Shodou náhod se na mě v době probíhajícího konkurzu obrátili lidé připravující legendární terezínskou dětskou operu Hanse Krásy, Brundibár, s tím, že ji dělají s romskými dětmi a že by ji rádi hráli v Radosti. Což je přesně ta věc, kterou by měla Radost automaticky poskytovat a nabízet a bylo mi líto, že jsem jim musel sdělit, že pan ředitel je opačného názoru.

Umění a umění

Chápu, že se mnoha lidem musí poslouchat špatně, že divadlo má plnit i jiné funkce, než jen čistě „umělecké“. Uvozovky používám záměrně, protože „umění“ uzavřené samo do sebe je pro mne parodií na umění, hlavní přínos kultury pro společnost je její apelativní/edukativní rovina. Opravdu není smyslem veřejných peněz, aby diváci otrocky konzumovali nějaké beztvaré a bezčasé hopsání po jevišti, kulturu si z veřejných peněz platíme kvůli daleko vyšším hodnotám, které v našem evropském prostředí nelze ve velkém realizovat právě bez podpory veřejných peněz.

V uměleckém prostředí jsem vyrostl, v divadlech, zejména dětských a studentských jsem se pohyboval několik let, později jsem se začal věnovat sociálním věcem a nakonec jsem skončil jako politik. Sociální aspekt a kulturní oblast, to byly dvě stěžejní věci programu Žít Brno. Jelikož jsem nyní politický garant za obě tyto oblasti, nemohu dopustit to, aby Radou jmenovaní ředitelé městských organizací byli v přímé opozici proti těmto myšlenkám, které jsou vtěleny i do koaliční smlouvy. Ostatně, jedním z hlavních směrů v kultuře je nyní v Evropě právě kultura a sociální inkluze.

Vítěz a poražený

Věc se má tak, že z prvního kola postoupili se stejným počtem hlasů dva kandidáti – Pavčík a Peška, s plným počtem hlasů. Bylo konstatováno, že nejlepší koncepci má Pavčík a že stávající ředitel Peška vlastně nic jako koncepci nenapsal, jen konstatování, že to dělá nejlíp a že ostatní jsou špatní. Sami se o tom můžete přesvědčit zde (Pavčík) a zde (Peška)

V druhém kole jsme si řekli, že ve „finále“ zúžíme počet kandidátů na dva, Pavčíka do užšího výběru poslalo sedm lidí, Pešku čtyři (tedy tři lidé z komise ho určitě ředitelem nechtěli, s Pavčíkem neměl problém nikdo). Finální hlasování poradního orgánu dopadlo skutečně 4:3 pro Pešku. Doplňuji, že komise nebyla kompletní, jeden člen, šéfka odboru kultury, Viera Rusinková, pro nemoc chyběla. Ale předtím mi napsala, že „vyjádření pana ředitele ve středu bylo nešťastné a neodpovídající jeho postavení ředitele“. Nicméně hlasování dopadlo, jak dopadlo.

Proto respektuji, že neúplná výběrová komise se v posledním kole hlasování těsnou většinou jednoho hlasu přiklonila pro prozatímní potvrzení ředitele Pešky ve funkci. Současně však konstatovala, že Tomáš Pavčík je výborný kandidát a jelikož s osobou Tomáše Pavčíka neměl na rozdíl od pana Pešky nikdo žádný problém, dohodli jsme se na Radě města, že sezónu 2016/17 už by měl řídit právě Tomáš Pavčík – pokud samozřejmě bude chtít. Po skončení výběrové komise jsem tuto variantu probíral i s těmi, kdo v daný okamžik hlasovali pro pana Pešku, a nezaznamenal jsem, že by jim postupný nástup Tomáše Pavčíka jakkoliv vadil.

Dokonce mi bylo jedním členem výběrové komise (který se nemohl účastnit onoho „grilování“) doporučeno, abychom skutečně brali výsledek komise pouze jako poradní hlas, stejně jako poradní hlas jakékoliv jiné komise Rady a hlavně postupovali tak, jak má zřizovatel zodpovědně postupovat, tedy jmenovat do vedení městské organizace takového člověka, kterému můžeme věřit. Jinak bychom rezignovali na svou zřizovatelskou funkci a stali se pouhým místem transferu peněz na divadlo, které je sice 100% městem vlastněno, ale to nemá žádný vliv na jeho fungování.

Co teď s tím?

Přijde mi pokrytecké zase znovu výběrové řízení rušit a vypisovat nové, kde bych si skutečně už prosadil „svoji“ komisi. Postupné předání divadla kvalitnímu těsně druhému kandidátovi mi přijde zcela demokratické a férové.

Pokud mám dát věc výběrového řízení do divadla Radost ještě do širších souvislostí, tak snahou mou i celé koalice je vytvořit pro kulturní instituce daleko stabilnější prostředí, jak finanční tak politické, pracujeme na razantním navýšení peněz do institucí zřizovaných komunálem, inspirujeme se v zahraničí, například právě teď v pátek jsem byl s ředitelem Městského divadla Brno Stanislavem Mošou a Simonou Škarabelovou ze sdružení Brno kulturní na výzvědách v Grazu, kde mají skvěle fungující holdingovou divadelní společnost, kde je s šéfy kulturních institucí uzavíraná pětiletá manažerská smlouva, nejsou tedy odvolatelní každé úterý, jako u nás.

Také pracujeme na utvoření skutečných dozorčích rad kulturních organizací, kde by měli zasednout jak zástupci zřizovatele, samotné organizace, tak představitelé kulturní akademické a nezřizované umělecké sféry. Cílem této koalice je skutečné posílení nezávislosti kulturních institucí, současně ale není možné rezignovat na zřizovatelskou funkci a mít ve vedení divadla, navíc dětského, člověka, který nechce, aby se divadlo otevíralo novým vlivům a který by nejraději divadlo obehnal zdí.

Věřím, že toto zevrubné vysvětlení našeho postoje bude šířeno i mezi kulturními kruhy, bude diskutováno a podrobováno kritice a výsledkem bude kvalitnější způsob řízení divadel i provádění výběrových řízení tak, aby jediným smyslem výběrového řízení nebylo dát si do komise „svou“ většinu, která „demokraticky“ rozhodne. Spolu s Asociací profesionálních divadel chceme usilovat o takovou formu nastavení řídících mechanismů kulturních institucí, aby byly na kvalitativně vyšší úrovni, než vidíme dnes.

Matěj Hollan · · Štítky: , , ,