V pátek jsem na stránkách Žít Brno publikoval svoji zprávu z cesty do Bruselu. Píšu v ní o tom, jak opovržlivě se na nás nyní ve světě dívají za to, že Česko nebylo dosud ochotné přijmout dobrovolně na své území pár tisícovek uprchlíků. Dle nálad panujících v zahraničí je to popření dosavadního polistopadového vývoje, odmítnutí solidarity se západními státy a pro prestiž a hodnověrnost České republiky naprostá katastrofa, která se nám bezesporu mnohonásobně vrátí.

Hejtman Hašek si z textu vytáhl jednu větu, která přímo nesouvisí s hlavním posláním článku, ale která glosuje minulost Brna. Cituji: „V Brně bývalo dříve vícero národností, které jsme si dílem zplynovali, dílem vyhnali, a město tím trpí dodnes.“ Panu hejtmanovi a dle průběžných výsledků ankety v článku na iDnesu mnoha dalším lidem, se tato moje věta nelíbí.

Dovolte proto, abych se omluvil a uvedl výrok na pravou míru.

Pokud bereme onu větu doslovně, je chybná. V koncentračních táborech, jak známo, směli být coby dozorci pouze lidé árijského původu. Za zkratkovitost svého výroku se tedy omlouvám – ani nejzarytější český antisemita nemohl být dozorcem v koncentráku.

Když měl ale jihomoravský hejtman potřebu píchnout do vosího hnízda naší minulosti, pojďme se na ono období v krátkosti podívat. Předesílám, že to nebude nic pěkného, a pokud si někdo myslí, že prvo- a druhorepublikoví Češi byli mírumilovným národem svatoušků, kteří nedělali rozdíly mezi náboženstvími a etniky, ať nečte dál a tuto svou vylhanou představu si ponechá i nadále.

Věc se má tak, že antisemitismus byl velice rozšířeným až mainstreamovým názorem tehdejší společnosti. Pojďme citovat z článku ANTISEMITISMUS ZA DRUHÉ REPUBLIKY na stránkách www.holocaust.cz

„Pocit vnějšího ohrožení a pád demokratických hodnot dal zelenou snahám o národní integraci, vyloučení ,nenárodních‘ prvků ze společnosti a hledání viníka za zánik první československé republiky. Propaganda pravicových stran spojených ve Straně národní jednoty se obracela proti parlamentní demokracii, Benešovi a Masarykovi. V rámci hledání vnitřního nepřítele, který údajně rozvracel jednotu českého národa, docházelo k oživení českého antisemitismu, který se s takovou silou projevoval naposled na přelomu 19. a 20. století, v době tzv. hilsneriády. Především v katolickém a agrárním tisku běžně vycházely antisemitské články a komentáře, v nichž byla Židům přikládána vina za ponížení českého národa.“

„Židé začali být omezováni ve výkonu povolání a byli propouštěni ze státní správy. Lékařské, advokátní a další profesní organizace usilovaly o vyloučení Židů a odstranění nepříjemné konkurence.“

Podrobněji se tématem zabývá Michal Frankl, vedoucí Oddělení pro dějiny šoa v Židovském muzeu v Praze, v článku Židé přes palubu z roku 2009 pro periodikum Dějiny a současnost. Poukazuje na proaktivní antisemitistická opatření, která Češi, aniž by je kdo nutil, vytvářeli, či na situaci, aby tu bylo možné vůbec se bavit o něčem tak nesmyslném jako „židovské otázce“. Zvláště upozorňuji na dobové diskuze o židovském uprchlictví:

„Jako samozřejmost české noviny diskutovaly potřebu židovského ,vystěhovalectví‘ a zdůrazňovaly nemožnost poskytování útočiště židovským uprchlíkům. O ,židovské otázce‘ spekulovali nejen antisemité z řad politické pravice či přímo českých fašistů, ale také lidé, kteří se sami za antisemity nepovažovali a byli často spojeni s liberální a demokratickou tradicí první republiky.“

„Existence ,židovské otázky‘ byla téměř všeobecně uznávána a nepotřebovala žádné důkazy. Neméně zajímavé je, že většina diskusí o ,židovské otázce‘ (kromě čistě antisemitských protižidovských výpadů) se soustřeďuje na ekonomické a profesní postavení Židů či jejich majetek na jedné straně a na straně druhé na židovské ,vystěhovalectví‘ (jak bylo eufemisticky vyhánění Židů označováno) a jeho hospodářské dopady. Tento ekonomizující pohled na ,židovskou otázku‘ později často přebírala marxistická historiografie (Václav Král) a často její ozvuky nalézáme v literatuře a učebnicích dodnes.“

„V roce 1938, zvláště po ,anšlusu‘ Rakouska, jako by se roztrhl pytel s nejrůznějšími plány na řešení ,židovské otázky‘ a s vystěhovaleckými schématy, která měla obejít skutečnost, že téměř žádné státy na světě nebyly ochotné židovské uprchlíky ve větším množství přijímat.“

„Dramatický nárůst protižidovské propagandy za druhé republiky byl součástí širšího ideologického posunu doprava a byl jednou z reakcí na mnichovské ponížení.“

„Propaganda proti uprchlíkům – zvláště pak těm židovským – hrála za druhé republiky velkou roli. Novináři i politici unisono deklarovali, že zmenšený stát s velkými hospodářskými problémy nemůže židovské či německé uprchlíky přijmout. Nově zřízený státní Ústav pro péči o uprchlíky měl pečovat především o uprchlíky české národnosti, německým a židovským uprchlíkům měl dopomáhat k rychlému ,vystěhování‘.“

„Protižidovská argumentace českých nacionalistů a antisemitů však nebyla určena pouze uprchlíkům. Již za první republiky sloužily nenávistně výpady českých antisemitů jako zástupné útoky na československé Židy. (…) Debaty o Židech během druhé republiky prodělaly překotný vývoj, během nějž od odmítnutí židovských uprchlíků přecházely k vyloučení Židů, kteří nedeklarovali českou národnost (tedy ,německých‘ Židů a sionistů), a nakonec i ,českých‘ Židů.“

„Náladu druhé republiky pak vyjadřoval i další Peroutkův komentář: Mají-li na obtížné lodi někteří býti vysazeni přes palubu, nechť jsou to ovšem spíše cizí než naši vlastní lidé. Mezi ty cizí pak byli stále více počítáni i dosavadní českoslovenští občané.“

„Brzy si pak různé organizace pospíšily s vyloučením svých židovských členů: advokátní a lékařská komora (pozn.: doporučuji se s omluvami komor seznámit) jím de facto zbavily své židovské členy možnosti výkonu povolání – postižen byl dokonce i čelný představitel českožidovského hnutí právník Otta Stross.“

„Nová vláda a ministerstva začala, jistě i pod nacistickým nátlakem, urychleně připravovat osnovy protižidovských zákonů. Dne 27. ledna 1939 pak přijala nařízení o odstranění Židů ze státní služby a nařízení, podle nějž museli všichni ,cizinci, pokud byli emigranty‘, ve lhůtě od jednoho do šesti měsíců opustit československé území. Zvláště nařízení o přezkoumání státního občanství dávalo státu možnost zpochybnit příslušnost nemalé části židovské menšiny.“

„Vyloučení ze společnosti se pochopitelně netýkalo pouze Židů. Kromě útoků proti Němcům, které se však zpravidla týkaly pouze uprchlíků před nacismem, za druhé republiky také dále postoupila snaha o diskriminaci ,cikánů‘. Již od roku 1927 byli kriminalizováni zákonem o potulných cikánech, byli registrováni a museli se vykazovat zvláštními ,cikánskými legitimacemi‘. Právě vláda druhé republiky pak vydala nařízení o vytvoření kárných pracovních táborů pro osoby bez prokazatelného způsobu obživy, které byly zřízeny až po okupaci a později sloužily jako internační tábory pro české Romy.“

„Teprve diskurzívní rámec ,židovské otázky‘ vytvořil údajný problém s židovskou menšinou a zároveň se stal prostředkem její diskriminace. Byla to právě druhá republika, kdy byly položeny základy pro vznik národnostně homogenní společnosti, v níž skupinové odlišnosti, včetně jakékoli, byť i českožidovské, kolektivní identity, nemají místo. Genocida Židů během druhé světové války a poválečné vyhnání Němců pak tento proces dokončily.“

O účasti českého národa na romském holocaustu se myslím nikdo nepře. Spor probíhá o to, jak moc jsme jako stát či národ selhali při genocidě Židů. Na základě historických faktů, které podrobně zmapovávají antisemitismus první a druhé republiky, včetně výše uvedeného vyloučení Židů ze státní správy, což provedla česká vláda, lze konstatovat, že naši političtí předchůdci a společnost výrazně selhali. Pokud bychom se zachovali jako Dánové, kteří Židy považovali za své občany, možná bychom holocaustu nezabránili, ale nebyli jím alespoň potřísněni.

Tehdejší majoritní český antisemitismus, na který dnes rádi zapomínáme, a tehdejší anticikanismus, nad kterým ostatně velká část společnosti mává dnes rukou, protože verbální posílání „cikánů“ do plynu je národním koníčkem dodnes, jsou jako způsoby chování a přemýšlení v české veřejnosti zakořeněné. Číst si dnes debaty o muslimských uprchlících je v podstatě úplně stejné jako začíst se do historických pramenů o tehdejších uprchlících židovských. Tehdy za všechno mohli Židi (a „Cikáni“), dnes to jsou muslimové (a „Cikáni“).

Chápu, že se to mnohým lidem v čele s hejtmanem Haškem nemusí líbit, ale takoví jsme byli a takoví doteď jsme. Česká zakořeněná xenofobní mentalita nám zabraňuje být jako celek vyrovnanou, uvědomělou společností, která se nebojí chyb vlastní minulosti a která se nebojí výzev budoucnosti – dnes je to solidarita s lidmi jiného vyznání, jež jsou stiženi válkou a dalšími útrapami, zítra to může být něco jiného. Naštěstí to neprostupuje celou společností a tak je šance, že postupně tu přestanou převládat nálady, že za všechno můžou „ti druzí“ a že své vlastní frustrace budeme házet na Židy, Romy, muslimy, nebo kohokoliv, kdo zrovna půjde kolem…
V souvislosti s otázkou vyrovnání se s minulostí bych rád uvedl ještě jednu důležitou věc: díky Brnu a na brněnské náklady bude v listopadu v Minsku odhalena stéla věnovaná „Památce 987 židovských občanů města Brna, kteří byli 16. 11. 1941 deportováni do ghetta v Minsku a zde zahynuli“.
Děje se tak za velkého nadšení židovské obce, protože doteď se na to, že z Brna odjel 16. 11. 1941 první transport Židů, jaksi zapomínalo. V Minsku je několik pamětních stél, které připomínají Židy z jiných států. Česko díky Brnu teď toto naše opomenutí konečně napravuje.

 

Matěj Hollan · · Štítky: ,