Po nástupu do funkce jsem delší dobu přemýšlel, zda obnovovat poradní sbor pro kulturu. Nakonec mi to přišlo jako špatné řešení, protože do takového sboru by mohlo proniknout jen velmi málo aktérů brněnské kultury, za jednotlivé druhy umění by tam byly jedna až dvě mnou vybrané osoby, pokud vůbec, což by jen stěží dokázalo obsáhnout šíří relevantních názorů na to, v jakém stavu se nachází brněnská kultura a její jednotlivé segmenty a co se s tím může dělat.

Současně jsem nechtěl, aby diskuze o brněnské kultuře byla řízená ze shora. To je velmi pomíjivé, protože s příchodem někoho, koho kultura příliš nezajímá a jeho priority jsou jinde (zdravotnictví, sociální péče), by diskuze zanikla. Jsem přesvědčen, že jediné, co má smysl, je iniciovat a dát podmínky pro to, aby zde nezávisle na aktuální politické reprezentaci probíhala živá kulturní diskuze a aby samotná kulturní obec byla zdrojem a hlavním hybatelem toho, kam se bude kultura v Brně uvíjet.

Na popud Břetislava Rychlíka jsem proto přišel s myšlenkou na vznik Brněnského kulturního parlamentu, který by poskytoval zcela svobodnou platformu pro vyjadřování názorů jak k předem známým bodům programu, tak k tomu, co budou jednotliví aktéři považovat za vhodné sdělit plénu. To se ale až na výjimky nestalo, z velké části mou vinou, jak popíšu záhy.

Nejsou love!

První část programu byla informativní, tedy o zásadních věcech, které město v oblasti kultury připravuje. O Janáčkově kulturním centru, podání přihlášky do Kreativních měst UNESCO v oblasti hudby, o distribuci peněz na kulturu z rozpočtu města. A zejména – což považuju s přehledem za nejdůležitější téma brněnské kulturní politiky – o snahách domoci se vícezdrojového (kooperativního) financování kultury z důvodů fatální podfinancovanosti brněnských příspěvkových organizací provozujících vysoké umění – o nezávislé scéně ani nemluvě, tam je příspěvek z rozpočtu zcela nedůstojný. Takový stav panuje i navzdory tomu, že město Brno vydává ze svého rozpočtu na kulturu suverénně nejvyšší podíl ze všech měst v Česku a řadí se na čelní místa v rámci celé Evropy.
Důvodem podfinancovanosti je, jak si měli možnost zúčastnění vyslechnout, zanedbatelný příspěvek státních peněz a současně velký počet příspěvkových organizací, z nichž finančně velmi náročné jsou zejména ty, které provozují finančně velmi náročné druhy umění – opera, balet či muzikál. Navzdory stovkám milionů, které jdou do příspěvkových organizací, jsou v institucích směšné platy, mimo Městské divadlo zcela nedostačující peníze na produkci (scéna, kostýmy), takže z Brna utíkají kvalitní umělci, opera si nemůže dovolit udělat pořádnou výpravu, čímž vznikají umělecké provozy, které nejsou konkurenceschopné.

Cesta z této bryndy nebude možná, aniž by se do financování regionální kultury zapojil stát. Dnes dává na živá umění v regionech ďábelských 70 miliónů (!) korun na celou republiku. Snahou, o kterou usiluje v těchto dnech Brno s dalšími městy a s Asociací profesionálních divadel, jejíž šéf, Stanislav Moša, toto téma na plénu prezentoval, je násobně tyto peníze navýšit. Pakliže by se to ukázalo jako neschůdné, bude Brno stát před zásadním a nepříjemným rozhodováním. Budeme mít na výběr z několika možností: z „nulové“ varianty, tedy ponechat kulturu v dramaticky podfinancovaném stavu; z varianty, která zásadně navýší rozpočet na kulturu tak, aby umělecké provozy byly stabilizovány po stránce mzdové, provozní i investiční; nebo konečně z varianty některé příspěvkové organizace zrušit, čímž by se uvolnily prostředky pro důstojnou existenci těch dalších.

Z úst šéfky Odboru kultury, Viery Rusínkové, také zaznělo, že na zřizovanou kulturní scénu jde přitom 97 % z prostředků určených na kulturu! To je zřejmý nepoměr, který však naráží na výše zmíněné finanční problémy, které nejsou úplně jednoduše řešitelné… Slib této koalice o navýšení prostředků na „nezřizovanou“ kulturu aspoň na oněch ušmudlaných 30 milionů však splněn bude.

Považoval jsem za nezbytné, aby tato trudná čísla na plénu zazněla, přestože zužovat kulturní politiku na otázku finanční jistě není žádoucí.

Dětské nemoci parlamentu

Po vyhlášené přestávce osazenstvo sálu značně prořídlo a následná diskuze o vzniku tzv. advokačních skupin k jednotlivým druhům umění plodná příliš nebyla. A to zejména mou vinou, protože jsem jednak chybně zvolil termín zasedání (poslední pátek školního roku odpoledne, za což se omlouvám), jednak jsem předpokládal, že není potřeba všechnu diskuzi iniciovat z vrchu, že aktéři parlamentu přijdou s vlastními tezemi a návrhy toho, co je potřeba řešit. Nevysvětlil jsem ale dopředu mou vizi toho, co by měla věc nazvaná Brněnský kulturní parlament umět, takováto diskuze proto neproudila. Tedy se to pokusím načrtnout nyní, v návaznosti na to, co je napsáno na začátku:
Město nemá problém iniciovat a řídit skupiny věnující se jednotlivým segmentům kultury. Při společném plánování by se identifikovaly silné a slabé stránky, příležitosti a hrozby a poté by se vytvořila relevantní kulturní politika. To, co nepotřebuje zásadní finanční podporu a vylepší situaci v jednotlivých kulturních odvětvích, by se prohnalo „schvalovacími procesy“ tak, aby město pomohlo lepší situaci v kultuře všude tam, kde to samotnými aktéry bude vyhodnoceno jako žádoucí – ať se to týká lepšího zmapování toho, co vlastně Brno všechno kulturního nabízí, lepší propagace, prostor pro zkušebny atd.

Toto všechno se rozběhne od začátku školního roku jako řízený proces. Podkladem pro tyto advokační skupiny bude studie proveditelnosti Kreativního centra, která poměrně důkladně kulturní a kreativní průmysly zmapovala (takže nedojde k dvojkolejnosti a opakování téhož).

Podle mého názoru to ale nestačí. Toto všechno roste a padá s tím, že v čele kulturně-sociálního úseku zrovna sedí člověk, kterého kultura zajímá. Nemusí to končit se mnou, ale je to možné. Úsek, v rámci něhož je oblast kultury zařazena, je obsáhlý a každý další politik bude mít gros svého zájmu přirozeně jinde. Je proto potřebné, aby se kulturní obec uměla setkávat a diskutovat všemožná témata, aniž by to bylo řízeno z vrchu. Je zapotřebí, aby samotní aktéři kultury měli snahu bez ohledu na to, kdo zrovna sedí ve vedení města, určovat kulturní politiku. Stejně, jako se dokáží sdružovat i jiná „svobodná řemesla“, tvořit komory, asociace, sdružení, je nutné, aby kulturní obec dokázala konkretizovat svoje požadavky a potřeby v jednotlivých segmentech i celku, přicházela s nimi za politiky/úředníky a zasazovala se o jejich naplňování.

Jsem skeptický k tomu, že kvalitní kulturní prostředí tu může vzniknout z politického popudu – radnice musí naslouchat potřebám kulturní obce, ale nemá být tím, kdo podobu kultury „diktuje“.

Co se týče příštího kulturního parlamentu, tak mohu slíbit následující – po prvním testovacím kole to bude připraveno profesionálněji, s předstihem budou zaslány podklady pro hlavní referáty a budou aktivně poptávána další témata, jež nevzejdou z „vrchu“. Mezitím pojedou parciální skupiny na jednotlivá konkrétně vymezená témata, která není třeba diskutovat na širokém plénu. Magistrát k tomu přijme nové síly, aby bylo možné takovou debatu řídit a potřebám kulturní obce naslouchat. Věřím, že se díky tomu bude situace v kultuře rychle zlepšovat ke spokojenosti všech.
Budu však rád i za zpětnou reakci na první zasedání kulturního parlamentu a za návrhy, jak posunout diskuzi k tomu, že nebude řízena z vrchu, ale že se moderace diskuze o otázkách kultury ujmou tvůrci kultury samotní.

Zápis a záznam ze zasedání parlamentu zde:
http://www.brno.cz/sprava-mesta/magistrat-mesta-brna/usek-socialne-kulturni/odbor-kultury/kulturni-parlament

Matěj Hollan · · Štítky: , ,