Poslední měsíc se vyznačuje tím, že jsem už jakžtakž pochopil, jak funguje chod úřadu, a naučil jsem se s úředníky spolupracovat na přípravě různých věcí. Mám velkou radost z toho, jak můj „úsek“, tj. ta část magistrátu, která gesčně spadá pode mne, šlape. Speciálně chci vyzdvihnout profesionalitu úseků sociálního a zdravotního, kteří mají očividně velkou chuť podílet se na smysluplných věcech.

Zachraňme si stadec!

Než přejdu k tomu, co se děje na mém úseku, nemůžu pominout dění na stadionu za Lužánkami a v území Ponavy. Když za primátorem a mnou přišel před pár týdny Petr Švancara se sdružením Věříme Zbrojovce, čekali, že je s nápadem uspořádat na stadionu velkolepou Švancarovu rozlučku pošleme do háje. Přece se z oficiálních míst vždy ozývalo, že opuštěný stadion je děsně nebezpečný a nesmí tam proniknout ani živáček. Zvláštní, vzhledem k tomu, že všichni ví, že v když je hezky, tak na stadion denně přelezou plot desítky lidí a světě, div se, nezhynou… Ke Švancarově údivu a nadšení jsme řekli: Jasně, to je skvělej nápad, zkusme to. A pak se to spustilo. Do dnešního dne nedalo město na zvelebení stadionu ani korunu. Všechnu práci dělají nadšenci zadarmo. Švancarovi denně volají desítky lidí, jak mohou pomoci, posekání, zrytí, odstranění stromů z tribun, to všechno je „sponzorský dar“. Náš kandidát a člen představenstva STAREZu, Marek Fišer, organizuje spolu s dalšími pracovní brigády a pokud se nestane nic úplně mimořádného, není už sil, které by červnovému konání zápasu zabránily.

Rozhodně ale nejde otevření Lužánek vydávat za úspěch Žít Brno. Jediné, co vedení města (jednomyslně) učinilo, že nechalo otevřít bránu. A o tom vlastně je gró politiky naší nové koalice – přestat generovat důvody, proč co nejde a snažit se vyjít maximálně vstříc všemu, co nám připadá užitečné a pak se společně radovat z toho, co všechno je možné, když město vytvoří základní podmínky a nechá lidi dělat to, co umí. Panují logické obavy, zda je v pořádku statika tribun (té na sezení určitě ne), ale to se zjistí zátěžovými zkouškami, nikoliv apriorním odmítáním cokoliv s tím dělat. Z toho, že dokážeme přijímat nové podněty a výzvy a zbaběle se před nimi neschováváme, mám největší radost. Za to patří velký dík všem koaličním partnerům, všem námětkům, radním a samozřejmě nejvíc primátorovi – ryba vždy voní od hlavy.

Ponava ale není jen fotbalový stadion. Celé to území nefunguje. Dříve to bývala Mekka brněnského sportu, dnes je to spoušť. V ní je majestátně usazen hotel Bobycentrum, poměrně bizarní výkvět architektury 90. let, který má ale bezpochyby své kouzlo. Je jasné, že majitel chce obnovit jeho zašlou slávu a že má zájem na revitalizaci celé lokality, proto jsem se za město sešel i s ním. A ta schůzka byla hodně zvláštní. Nikoliv kvůli jeho osobě, ale kvůli jeho doprovodu, majiteli sítě kasin Happy Day, jež má – nyní ve veřejnosti uzavřeném prostoru – v přízemí hotelu velké kasino. Je logické a legitimní, že usiluje o prolomení prosincové vyhlášky, která prakticky na celém území města provozování hazardu zakazuje. (Btw.: v průběhu března hodlám na základě úkolu daného zastupitelstvem předložit Radě města návrh, jak přistoupit k tzv. živým hrám – skutečné ruletě či pokeru.) Méně logické a legitimní bylo, když na konci našeho rozhovoru konstatoval, ať o schůzce nikomu neříkám. Čímž tuto prosbu porušuji, poněvadž dotyčný pan Šimek jistě nespadá do kategorie whistleblowera a nevidím žádný důvod, proč tuto oficiální jím vyvolanou schůzku utajovat. Stejně tak se se mnou oficiálně schází zástupci dalších hazardních společností – Casina Austria, Kajotu, Asociace kasin atd., a já nemám důvod tyto schůzky odmítat a utajovat je. Ani když je mi nabízen výlet do Vatikánu a seznámení s papežem, jako teďka v Boby…

Rok smíření u Poutníka

Ale pojďme dál – na posledním zasedání rady jsme konečně, po pěti letech absurdního trucování města, souhlasili se záměrem pronajmout provozovateli Pivnice U Poutníka onu legendární zahrádku, kde dnes musí stát petiční stolky za to, aby tam mohly stát ty barové stolky, co tam stojí a u kterých se pije pivo. Město v minulosti z důvodů osobních animozit dětinsky odmítalo tuto zahrádku povolit, přestože po městě jsou jich desítky, což velmi nelibě nesl i majitel objektu, Nadace české architektury. Ve čtvrtek se na magistrátě odehrála schůzka zástupců města, Nadace i Poutníka a věřím, že tuto nedůstojnou záležitost budeme mít brzy za sebou. Aby bylo jasno – jsem od začátku otevření této pivnice jejím štamgastem a považuji ji za nejlepší v Brně, takže jsem jistě zaujatý.

Patrně důležitější než pití piva je však akce, kterou jsme nazvali Rok smíření. Tento rok uplyne 70 let od konce války a tedy i 70 let od divokého odsunu Němců. Kolegovi radnímu z Brna – střed, Petru Kalouskovi, přišlo nanejvýš vhodné podchytit všechny iniciativy, které v souvislosti s tímto významným výročím v Brně působí, ať se týkají židovského a romského holocaustu, osvobození, či již zmíněného vyhnání Němců a zastřešit je z úrovně města. 70 let je dlouhá doba a těch, kteří se na tehdejších hrůzných činech podíleli, žije už jen minimum. Je na čase, abychom se postavili k tehdejším událostem čelem, vzájemně se omluvili a mohli s přiznáním omylů lépe nastavovat společnou budoucnost. Jedním z vrcholů tohoto roku bude proto 30. květen, kdy uplyne 70 let od onoho divokého a smrtonosného vyhnání německého obyvatelstva. Organizací této akce byl Radou města pověřen TIC, na který se prosím obracejte se svými akcemi, pokud chcete, aby byly zařazeny do celoročního programu. Určitě o všech ještě nevíme. Více na www.ticbrno.cz (a později na speciálních stránkách věnovaných projektu).

Prachy prachy prachy

Teď už k samotné kultuře: Vracíme se do české sítě měst UNESCO. Jupí.

Připomínkovali jsme a v úterý jedem s šéfkou odboru kultury na Ministerstvo kultury jednat o podobě Státní kulturní politiky na další roky. Návrh, který vzešel z ministerstva, je velmi nedokonalý, v podstatě říká, že všechny peníze na kulturu je potřeba investovat do Prahy, a jediné umění, kterým se má stát zabývat, je film. Propojuji se proto s kulturními náměstky krajských měst a věřím, že se nám podaří vytvořit společnou pozici, s kterou následně půjdeme za Asociací krajů a budeme se jako obecní i krajské samosprávy snad chtít ustálit na společném názoru, abychom byli schopni se státem sofistikovaně jednat o potřebách vícezdrojového financování či kategorizaci divadel. Jsem prozatím ve spojení s náměstky v Plzni a Ostravě a názor na návrh Státní kulturní politiky máme, vypadá to, podobný. Hejtman Haškem na společném jednání rady města a kraje navrhl, že v dubnu téma otevře na jednání Asociace krajů a města k tomu přizve.

O co totiž hlavně jde – po revoluci přešla s výjimkou Prahy zátěž s financováním velkých divadel a filharmonií na obce. Nároky na obecní rozpočty jsou enormní. Zejména u „vysokého umění“, tj. opery, baletu a filharmonie. Nejde o to, že by Národní divadlo produkovalo kvalitnější umění než dejme tomu pouliční muzikant. Obé může být z hlediska uměleckého stejně hodnotné. Jde o náročnost provozu plynoucí z podstaty věci – soubory orchestru, sboru, sólistů, technické zázemí, jistá honosnost nedílně s operou spojená, to stojí nemalé peníze, a pokud chceme tuto oblast kultury udržet na výši (jakože já rozhodně CHCU, co jiného taky čekat od muzikologa a Janáčkofila) tak se nevyhneme poměrně značnému nároku na rozpočet. Nebavíme se přitom o nějakém lokálním ukojování uměleckých tužeb, ale minimálně o celonárodním rozměru, či spíše o kultuře evropského významu. Velikáni klasické hudby nejsou provinční ořezávátka, není ospravedlnitelné, aby se veškerá zátěž hodila na města, naopak je v zájmu státu, coby garantovi uchovávání a rozvíjení kulturního dědictví, aby dospěl k modelu běžnému v Rakousku či Německu, kdy je financování kultury rozložené mezi stát, kraje i města a dobře to funguje. Snahy o toto vícezdrojové financovaní jsou tady už dlouho, zatím bez výsledku. Věřím, že když se o to budou brát nejen umělci, ale společně s nimi i politici, že dokážeme dospět k takové podobě legislativy, která zaručí pro „vysoké umění“ stabilní budoucnost.

O prosazování tohoto modelu financování budeme určitě průběžně informovat, pokud se to ukáže jako neprůchozí, bude nutné na straně města přistoupit patrně k drastičtějším zásahům, protože stav, kdy jsou umělecké domy dramaticky podfinancovány, tím pádem umělecké a umělecko-technické profese platíme prachbídně a instituce jsou na tom tristně po stránce provozní i investiční, je krajně nevyhovující a vede to k tomu, že kdo může, tak z Brna uteče za lepším. S řediteli všech velkých brněnských kulturních institucí se na to téma začneme brzy společně potkávat a budeme hledat různé scénáře vývoj tak, aby výsledkem byla smysluplnější distribuce peněz.

V kultuře ale rozhodně nejde jen o zřizované instituce, byť jich má Brno opravdu hodně. Koaliční slib postupného navyšování peněz na nezávislou kulturní scénu hodláme naplnit. V těchto týdnech budeme diskutovat a ještě lépe nastavovat proces dotací v kultuře tak, aby rozdělování těchto peněz bylo skutečně transparentní, aby byly zavedeny víceleté granty, zejména co se týče velkých kulturních podniků, které potřebují mít výhled několikaletého stabilního příspěvku, aby mohly dlouhodobě plánovat, či aby žadatelé dostali propříště peníze přiděleny dříve než na březnovém zastupitelstvu. Financování „nezřizované scény“ zejména v Brně úzce souvisí i s tím, že by se po přistoupení na vícezdrojový způsob financování velkých institucí významně odlehčilo rozpočtu, který by nemusel takřka ze 100 % táhnout veškerou divadelní a filharmonickou produkci a mohl by peníze určené na kulturu přesměrovat daleko více právě sem.

Na základě podnětu Davida Dittricha, ředitele festivalu Concentus Moraviae a provozovatele webu Brno město hudbu, si Brno dále nechává zpracovat analýzu nebo tak něco o možnostech zapojení do celosvětové sítě Kreativních města UNESCO v oblasti hudby. Více informací o tomto záměru přineseme v dubnu, až budeme mít k dispozici vstupní data.

Složíme se na Jánačka

Postupujeme také v přípravách koncertního sálu. Největší výzvou se zdá být fakt, že v tomto operačním období nebudou mimo oprav kulturních památek alokovány z evropských fondů žádné peníze na kulturu. Musíme být tedy s to zajistit financování nutně potřebného skutečně akusticky kvalitního sálu z jiných zdrojů. Ty zdroje tu bezpochyby jsou, teď jen, zdali se nám je podaří přesvědčit a potřebnosti této investice. Nějakou větší fundraisingovou kampaň rozjedeme patrně v červnu. Nyní dokončujeme plán cest po Evropě s cílem navštívit referenční koncertní sály postavené v posledních letech, abychom načerpali zkušenosti s výstavbou, s tím, jak zajistit skvělou akustiku, jaké jsou provozní modely takovýchto koncertních domů, jak si poradili s financování stavby, jaké pozitivní či negativní externality mělo postavení a zprovoznění koncertního sálu na oblasti turismu, ekonomiku, inspirujeme se i co do architektury a urbanistiky. Cest napříč Evropou v blízké době vykonáme patrně hodně – vzhledem k důležitosti a náročnosti investice nám to přijde jako důležité, abychom neudělali nějakou zásadní chybu a uměli minimalizovat rizika. O cestách a na nich zjištěných skutečnostech budeme informovat podrobně.

Běží také výběrové řízení na ředitelování divadla Radost. Díky zmírnění kvalifikačních podmínek se mohlo přihlásit více uchazečů, takže je rozhodně z čeho vybírat. Druhé kolo osobních pohovorů se bude konat poslední týden v březnu. S koncepcemi nejen do Divadla Radost, ale i do Muzea města Brna a TICu se můžete seznámit zde: http://www.brno.cz/obcan/volnamistaavyberovarizeni/vyberova-rizeni-na-funkce-reditelu-prispevkovych-organizaci/.

Tolik pro dnešek. Co se děje v oblasti sociální a kulturní, popíšu zítra.

Matěj Hollan · · Štítky: , , , , ,