Nejdelší a logisticky nejkomplikovanější cestu za zkušenostmi s výstavbou koncertních sálů jsme uskutečnili ve dnech 17. – 24. dubna 2015. Na Odboru zahraničních věcí nás asi za tuto cestu moc rádi nemají, díky ní ale už asi dost definitivně víme, co chceme po našem koncertním sálu, co je možné a co ne, potkali jsme se s předním světovým akustikem Bobem Essertem, který staví sály po celém světě, viděli jsme budovy povedené i nepovedené.

Na sever!

Vyjeli jsme ve tři ráno 17. dubna tak, abychom stihli trajekt z Německa do Dánska nejpozději v 13.30. Chytli jsme však již ten předchozí a v 15 hodin jsme se ubytovávali na hotelu v Kodani. Tedy – naše auto ve složení řidič Tomáš Kropáček, ředitelka filharmonie Marie Kučerová a já jsme dřívější trajekt stihli a ubytovali se a čekali na příjezd kolegů z druhého auta (architekt Pavel Joba, marketing manažerka Karolína Hýlová a technický ředitel Aleš Keller z BKOM a jejich řidič). Když tu mi pípla od pana Joby SMSka: „Zdravím, právě jsme se po dvou hodinách jízdy na trajektu dozvěděli, že nás posadili na loď do Švédska. V Kodani budeme až v 21, tak na nás nečekejte…“ Téma pro vtipy na této výpravě bylo tedy záhy zřejmé.

Kodaň

Na švédské dobrodruhy jsme nečekali a po krátkém odpočinku jsme odjeli do velikananánské koncertní budovy patřící dánskému rozhlasu, Koncerthuset, jejímž autorem je slovutný architekt Jean Nouvel. Stála 7,5 miliardy a je tam mnoho různých sálů a jeden veliký, který nás zajímal primárně. Plášť budovy je, jemně řečeno, zvláštní, je to skleněná kostka, která je však celá zabalená do nevábné modré síťoviny, jako by kolem ní bylo lešení. V noci to prý hezky svítí, ve dne je to docela podivné, ale subjektivní názor není podstatný. Podstatné je, že budova ročně přitáhne desítky tisíc turistů, kteří se jdou podívat nikoliv na koncert, ale jenom se chtějí nechat provést budovou.

Tento aspekt, aby to nebyl jen barák na koncerty, ale místo, kam celodenně proudí davy turistů i místních, je velmi podstatný a budeme moc rádi, když se nám v Brně podaří docílit něčeho obdobného. V objektu se mohou konat různé společenské akce, zrovna když jsme tam byli, slavil dánský rozhlas 90 let od svého vzniku a ve foyer probíhala párty. V několika menších sálech/studiích, které jsou umístěny do suterénu, probíhal v době naší přítomnosti paralelní program. Zajímavý byl sál se závěsnými dřevěnými panely s kresbami různých hudebníků, které se mohou různě posunovat, podle toho, jaká hudební produkce v nich má probíhat a může zde zkoušet i filharmonie – mají zde stejně velký prostor „jeviště“ jako na hlavním sále.

Odhlučnění hlavního sálu je realizováno stejně jako všude jinde, je to koncept „domu v domě“, kdy je nutné zabránit tomu, aby vnější vibrace pronikaly dovnitř, nesmí se šířit konstrukcí, vzduchotechnikou, nijak. Koncertní sál je obrovský, a oproti všem ostatním, které jsme navštívili, není ve tvaru „shoeboxu“ („krabice od bot“) po vzoru vídeňského Musikvereinu, kde je základním tvarem sálu škatule. Sál v Kodani je typu „vinice“, kdy tvar prostoru je kruhový/oválný a lidé sedí po různých skupinách všude kolem pódia. Tento model je velice působivý, koncerty musí mít skvělou atmosféru, v Brně však o něm není možné uvažovat kvůli dispozicím parcely – to ale vůbec nevadí, jak jsme při cestách v několika sálech zažili, úžasný monstrózní zážitek se neodvíjí od zvoleného přístupu k prostorovému uspořádání sálu, ale od konkrétního provedení sálu a od hudebních výkonů.

V Kodani měli s akustikou docela problémy, protože použitý materiál příliš absorboval zvuk a měli extrémně krátký dozvuk, museli proto potřít stěny speciální látkou a udělat ještě některé úpravy, aby dozvuk prodloužili. Dnes jsou s ním již spokojeni, přestože stále není tak „dlouhý“, jak bývá obvyklé jinde. Jak ale říkali naši průvodci, je to otázkou zvyku či názoru, nikde není psáno, kolik desetin sekundy má trvat „správný“ dozvuk.

Dům je s rozmyslem řešen i po stránce zázemí pro zaměstnance, co dle mého názoru postrádá z vnějšku, to vynahrazuje vnitřním uspořádáním. A když jsme odcházeli, začalo jemně pršet a ukázala se duha, která končila přímo v domě. Dokonce dvojitá. A hned vedle na trávníku se pásly husy. Milé.

Po návratu na hotel dorazila i „švédská skupina“, která si stihla jen odložit věci a automatickým metrem bez řidiče vyrazit na jedno drahé pivo do centra Kodaně, do lokálního pivovaru poblíž Tivoli.

Aalborg

Ráno jsme vyrazili směr Aalborg, kde nás čekala další prohlídka sálu, Mussikens Husu. A ten byl skvělý. Spolu s polskými Katovicemi určitě favorit. Je umístěn na břehu průlivu a vchodem a foyerem se dívá do něj. Působí docela bizarně, je vidět, že architektura je ze zlatých 80., či raných 90. let, je to takový mišmaš různých tvarosloví, ale vevnitř je to něco dokonalého. Po všech stránkách. Produkčně, muzikantsky, posluchačsky, turisticky i po stránce kofinancováni, kdy více než 10 % přispěly místní firmy. Nádherné zkušebny a šatny, chytře vymyšlené archivy, úchvatné výhledy na vodu i s terasou a hlavně ten sál. Ten sál je prostě naprosto skvělý a dokonalý a nádherný. Dominují mu divukrásné varhany, na kterých speciálně kvůli nám zahrál přední dánský varhaník několik kusů a znělo to úchvatně, ve všech rejstřících. Mimochodem, trendem u koncertních varhan je, aby hrací stoly byly dva, jednak ten „skutečný“, který je fyzicky propojeny s píšťalami, a pak druhý, který stojí na pódiu, a je elektronicky dálkově propojen s varhanami. Taky bychom to tak rádi měli…
Skvělým prvkem sálu jsou tři modrá okna, kterými jednak dovnitř proudí denní světlo, jednak skrz to mohou turisté pozorovat, co se děje v sále. A že jich tam prošlo jen během naší krátké návštěvy. Koncertní sál není ke zhlédnutí připraven jen při koncertech, ale pořád pro všechny, až do nočních hodin. Ve chvíli, kdy je na co koukat, jakože tady teda je, to funguje jako dokonalý magnet na turisty. Stavba komplexu byla samozřejmě strašně drahá, asi za 4,5 mld., ale v Dánsku je strašně drahé všechno, takže zrovna zde nemá smysl příliš finančně srovnávat.

Zábavným problémem se zde ukazuje větrání a chlazení venkovní vodou – padaj jim tam furt šneci… Z Aalborgu jsme byli úplně nadšeni, zase nám bylo jasné, že když se všechno podaří, tak jak má, tak to není vůbec jenom o klasické hudbě, ale má to velmi znatelné dopady na celou turistiku, kulturu a prestiž města. To chcem. A taky nám říkali, ať se nebojíme kvůli čerpání zkušeností a znalostí hodně cestovat, že je to pro zvládnutí takto náročného projektu stěžejní. Oni procestovali milion euro a považují to dodnes za vynikající investici.

Kilden

Po skončení prohlídky nás čekal dojezd na další trajekt, kterým jsme se 4 hodiny přesouvali do Norska, do města Kristiansand. Tentokrát – nečekaně – s námi cestovali i kolegové z druhého vozu… O půlnoci jsme byli tam. Po vylodění v hotelu jsme se šli s architektem a řidičem projít malebným přímořským městem k budově Kildenu, divadelního a koncertního domu. Dělat koncertní domy na břehu moře, to má prostě něco do sebe. Závěrem jsme ještě na chvíli zapadli do jedné studentské diskohospody na místní pivo. Pozoruhodné bylo, že ledva udeřila druhá hodina ranní, zazvonil zvonec a do 5 minut byly všechny hospody prázdné, hosté spořádaně odkráčeli na rozjezdy a do domovů a byl klid. Tohle by se u nás nestalo.

Stavenger

Hned ráno jsme vyrazili tříhodinovou krásnou projížďkou kolem fjordů a vodopádů do Stavangeru, do místního koncertního sálu, Konserthusu. Vypadá skvěle. Je opět na břehu moře, zevnitř je skrze skleněnou střechu nádherný výhled, konají se zde pohřby, oslavy i svatby a na budovu jsou evidentně všichni moc pyšní. Budova je udělána velmi precizně, z krásných materiálů, podlaha je z dřevěné mozaiky, je vidět, že opět dobře věděli, co a proč dělají. O přínosech pro město netřeba hovořit, je to pořád ta stejná písnička – prostě to postavíme i u nás.

Newcastle

Poté jsme se rozdělili. Větší část se vracela zpátky do Kristiansandu a dále přes sály v Německu do Česka, já s architektem Jobou jsme přeletěli z Norska do Newcastlu a pokračovali v cestě v Anglii. Důvod, proč jsme jeli do Anglie, byl dvojí – jednak jsem se tam s Terezou Chrástovou účastnil paralelně konference o kreativních průmyslech (o tom ve zvláštním příspěvku), jednak jsme se potřebovali potkat s vynikajícím akustikem Bobem Essertem, který již před 10 lety konzultoval brněnský projekt a který staví sály po celém světě a měl pro nás spoustu užitečných rad a doporučení. Postavil i sál Sage v Gateshead, (město na druhém břehu řeky vedle Newcastlu), kterým nás v pondělí dopoledne provedl. Sál je to akusticky skvělý, s kompletně variabilním akustickým stropem (závěsné „baldachýny“), který umí z výšky sjet až tak, že na něj dosáhnete rukou. V Gatesheadu mají silnou folklorní tradici a organizace Folkworks byla od začátku jedním z účastníků projektu stavby Sage. Uvnitř je stále živo, můžete si zde zahrát na klavír, vyfotit si selfíčko a s příslušným hashtagem ho nasdílet, denně tu probíhá mnoho učebních hodin na nástroje. Jsou zde dva sály, jeden kabaretní, červený, trochu evokující Lynchův Red room, jeden obrovský, na klasiku.

Birmingham

Pak jsme se přemístili vlakem do Birminghamu. Zde se nachází Symphony Hall již z roku 1992, její architektura je době dosti poplatná, zvláště když je sál součástí velkého obchodního domu. Není to však krabice za městem, ale velký obchodní dům v centru, který sice vypadá dost hrozně, jako všechno z 90. let, ale stal se rozvojovým momentem pro oblast za historickým centrem. Ostatně jen o pár set metrů dál stojí asi nejhezčí obchodní dům vůbec, Kaplického Selfridges. O co je ale koncertní sál podivnější z venku, o to krásnější je to uvnitř. Sál působí i při své velikosti velmi intimním dojmem, podle architekta trochu jako čínská opera, ale proč ne. Hlavní je senzační akustika, kterou dělal právě Bob Essert. S ním jsme se potkávali o dva dny později ještě v Londýně, v jeho kanceláři, kde jsme podrobně probrali různé aspekty okolo akustiky, s příklady z mnoha jeho projektů napříč kontinenty, a z Anglie jsme odlétali s dojmem, že pokud to úplně nepodceníme a nepokazíme, budeme schopni takřka garantovat, že po akustické stránce bude brněnský sál špičkový. Je to sice věda, ale když ji děláte s lidmi, kteří tomu opravdu rozumí, mělo by to klapnout.

Shrnutí

To je z mé strany, co se týče cestování po koncertních sálech, pro tuto chvíli všechno. Kolegové ještě navštívili již zmíněné Německo, ještě načerpají zkušenosti ve finském Lahti a Helsinkách, byli se podívat i v sousedním Zlíně a pak, v červnu, sedneme a hodíme na papír všechny důležité poznatky stran financování, architektury, akustiky, provozu, prostorových nároků, abychom byli schopni následně zadat zakázku tak, aby výsledkem byl plně funkční barák, uživatelsky vyhovující jak hráčům, technikům, tak návštěvníkům.

 

Matěj Hollan · · Štítky: , , , , ,